„Tam zmrzneš v tý vodě“, to mi řekla babička, když jsem ji sdělil, že pojedeme k baltskému moři do Polska. Jestli jsem opravdu zmrznul, a jak to vlastně je s polským mořem, a zda-li se vněm dá i koupat zjistíte v krátkém cestopisu
„Tam zmrzneš v tý vodě“, to mi řekla babička, když jsem ji sdělil, že pojedeme k baltskému moři do Polska. Tentokrát se ale spletla, nezmrznul jsem, ale to předbíhám. Rozhodli jsme se cestovat nočním polským vlakem, ale sluší se říct, že já rozhodl a má přítelkyně Zuzka souhlasila. Během plánování se k našemu výletu k moři připojil ještě jeden mladý párek. Naše cesta začala na polské straně historického, dnes již rozděleného města Těšín. Tamní vlaky jsou historické, jedná se o Poláky vyráběné, původně německé soupravy snad ze čtyřicátých let. Naštěstí cesta tímto strašidelným vlakem skončila ve slezských Katowicích. Dál nás čekala cesta lehátkovým vozem jiného polského dopravce. Toto zdůrazňuji/ zmiňuji především proto, že polští dopravci si navzájem neuznávají jízdenky a na některých místech má každý dopravce své nádraží vzdálené od sebe i několik set metrů. Naštěstí to nebyl případ Katowic. Už při přípravě cesty se Zuzka spát ve vlaku bála, tvrdila, že neusne. Chlácholil jsem ji poznatkem o uspávací síle monotónnosti zvuků jedoucího vagónu, a časem snad tomu i uvěřila. Ovšem někdy se stává, že je vše opačně. Začátek cesty ve vagóně se sedací úpravou probíhal téměř idylicky. Občas se člověk prošel po vlaku, aby zahnal pocit dřevěnících nohou, avšak čas běžel neúprosně, a nastal okamžik, kdy se osádka kupé rozhodla jít spát. Naše kupé mělo šest míst k sezení a tedy i šest lůžek. My spali přímo pod stropem, a musím zmínit, že přímo u stropu se nachází velký úložný prostor zasahující nad chodbičku, který jsme využily k uložení našich velkých krosen se stanem, nafukovacími lehátky a plno dalšími věci pro týdenní pobyt u moře. No a už se konečně dostávám k samotnému spaní. Zuzka, i když tvrdila, že neusne, usnula jako dudek do pěti minut. Ovšem u mne kvalita polských tratí a vrzání vagónu, otřesy, místy dokonce hraničící s pocitem, že vykolejíme, způsobovaly úzkostné stavy, které mi nedovolily usnout. Počítání oveček nezabíralo.
Trvalo to celou noc, je sedm ráno a jsme tu. Velkým překvapením pro nás byl uvítací výbor složený z několika desítek lidí s transparenty. Zpočátku jsme nedokázali přečíst, co na nich bylo, ale pak nám to došlo. V přímořském městečku Leba každý vlastník nemovitosti pronajímá několik pokojů turistům. Je to pro ně vítané přilepšení k příjmu, o které ale musí bojovat, a to i lovením turistů u přijíždějících vlaků. Náš pokoj jsem tentokrát nesl na zádech v krosně. Slušně jsme tedy odmítali případné hostitele. Úkol číslo jedna zněl najít vhodný kemp. To se záhy podařilo v blízkosti jedné z písečných pláží v borovém hájku. Nutno podotknout, že polština nebyla jazyk, který byl v kempu nejčastěji slyšet. Tím byla němčina. Luxusní obytné automobily, se satelitní anténou na střeše nebyly výjimkou. My jsme spolu s druhým párem zakotvili na stanovém poli uprostřed kempu. Kemp nás příjemně překvapil, a to nejen vybavením, ale i kvalitní infrastrukturou včetně „smazalnie ryb“, kterých je na pobřeží baltského moře opravdu nepočítaně. Oproti českým kempům jsou sprchy již v ceně, a tudíž odpadají otravné žetony. A pak hurá konečně k moři.
Teplota vzduchu hravě atakovala třicítku, s vodou to bylo o něco horší. Později jsme zjistili podle ukazatele v centru městečka Leba, že teplota vody se pohybovala kolem 22oC. Shrnuto po kratším osmělení se dalo v moři bez újmy koupat.
A jak jsme trávili volný čas v městečku? Musím zmínit hodinovou vyhlídkovou jízdu po moři na téměř 18ti metrovém katamaránu o výtlaku 31 tun za cenu asi 120ti korun. A světe div se, v přístavu byl umístěný český lunapark s adrenalinovými atrakcemi.
A v neposlední řadě můj oblíbený, taky všude přítomný vzdušný hokej…
Perličkou je evropská Sahara, Polský Slovinský Národní Park. Rozpálené písečné duny jsme si nenechali ujít, samozřejmě na boso…
A pak přišel den odjezdu. Krosny jsme nechali v úschovně zavazadel na nádraží a šli se naposledy vykoupat a projít se po městě. Na zpáteční cestu jsme bohužel již neměli rezervované místa v lehátkovém voze. Vlak měl odjíždět kolem 13 hodiny, s předstihem jsme tedy došli na nástupiště, které bylo přeplněné lidmi. Vlaková souprava pomalu zacouvala na naši kolej a začala tlačenice. To, čeho jsme dále byli svědky, v nás zanechalo hluboký zážitek. Poláci z Katowic, Krakowa a zbytku slezské pánve jsou synchronizováni v malých skupinách odpovídající počtu sedadel v kupé. Jejich taktika spočívá ve vyslání jednoho či dvou drobných a mrštných človíčků s ostrými lokty, kteří obsadí kupé, uzamknou dveře, otevřou okno, a poté dveře drží, to pro případ, že by někdo vlastnil čtyřhran pro otevření dveří. Otevřeným oknem se nahází batohy a zavazadla a poté oknem prolezou i další členové skupiny. Nejspíše jsou již poučeni předchozím cestováním tímto vlakem a trvají na místech k sezení. Zuzka měla kuráž a nehodlala v uličce ustoupit ani o píď, za což si vysloužila od mužské části polských cestujících přezdívku kulturistka. Nechala pasažéry, kteří se nevešli do okénka a museli nastoupit dveřmi, stát pěkně za ní víc než hodinu. Poté se jim s nadávkami trochu uhnula a pustila je dál. Poláci u moře moc dobře česky nerozumí, na druhou stranu moc nepočítají s tím, že rozumíte vy jim, což se v danou chvíli ukázalo jako výhoda. Vyhnuli jsme se tím případnému mezinárodnímu konfliktu. Většinou pokud slyšeli češtinu, přešli na angličtinu, která je u Poláků na mnohem lepší úrovni než u české populace. Nakonec se nám podařilo najít volné kupé, ač rezervované, v tu chvíli neobsazené. A měli jsme štěstí, až do Katowic majitelé rezervací nenastoupili. Po návratu domů, jsem nepozorovali žadné známky nachlazení či omrzlin, takže babičko "Ne, nezmrznul jsem...".
Další rok jsme jeli k polskému moři zase. Tentokráte více na východ, na poloostrov s pekelným názvem Hel. Ale to už je jiný příběh…
